The lost room - part 4

15. března 2013 v 8:33 | Kath♥(Horalka) |  My fantasy




Převlékla jsem se. Honza mi půjčil nějaké oblečení jeho sestry. Měla jsem na sobě na můj vkus moc úzké kalhoty ze zvláštní látky. K tomu jsem si oblékla volnější triko s krátkým rukávem. Bylo zářivě žluté a mně se to moc líbilo. Konečně jsem se mohla po dlouhé době nadechnout. Nebyl to žádný těsně upnutý korzet, jaký jsem byla nucena nosit každý den na zámku. Tohle oblečení bylo krásně volné a pohodlné. Na nohy jsem si obula zajímavé boty bez podpatku. Měly v dírkách provlečené takové bílé provázky - bylo to legrační.
Vyšli jsme ven a mě ozářilo polední slunce.
"Je celkem vedro, nemáš u sebe vějíř, zapomněla jsem ho na zámku." optala jsem se s nadějí v hlase.
"To opravdu nemám, ale možná ho budou mít v nějakém muzeu." zasmál se.
Provedl mě po městě a já viděla spoustu zajímavých staveb. Většina z nich byla neúplná, což mě překvapilo. Myslela jsem, že jsem se ocitla v moderním světě. To u nás v království vlastnili bohaté rodiny statky s velkou loukou a chudší rodiny měli skromnou chatku, ale všechna obydlí byla dostavena ještě dřív, než tam někdo začal bydlet. A tihle lidé si klidně žili v neúplných staveních. Nepochopitelné.
"Dáš si zmrzku, Káťo?" zeptal se mě, když jsme přišli vyčerpaní k němu domů.
"Jak jsi mi to řekl?" údivem jsem se zastavila.
"Káťo." usmál se. Pořád jsem se na něj dívala vyplašeně. "Nemohu ti takhle říkat?" zeptal se a já v jeho tónu zaznamenala zklamání.
"Můžeš, já jen, že… Nikdo mi neřekl jinak, než princezno Kateřino, nebo Vaše Výsosti, tak mi to přijde trochu… zvláštní." usmála jsem se nesměle.
"Tady ti ale nikdo nebude říkat Vaše Výsosti." usmál se na mě smutně.
"To je ale dobře. Už mě unavovalo to věčné starání se o mě a nadbíhání mi. Bylo to otřesné. Stačí, když mi budeš říkat Káťo." usmála jsem se na něj mile.
"S radostí, Vaše Výsosti." Poklonil se.
"Nech toho!" Zasmála jsem se a šťouchla ho do žebra. Šťouchnutí mi oplatil. Začala jsem ho lechtat a on na oplátku lechtal mě. Oba jsme se smáli a váleli se po posteli. Najednou toho nechal a vážně se na mě zahleděl.
"Co se děje?" zeptala jsem se vyplašeně.
"Nic, to jen… že jsem se už dlouho takhle nebavil." usmál se nejistě.
"A já se takhle nebavila nikdy. Nemohla jsem si to dovolit, co by na to tetička řekla." Protočila jsem oči a zasmála se.
Honza nahodil neutrální výraz a pomalu se ke mně nakláněl. Že by mi chtěl něco pošeptat? Pomyslela jsem si. On však nemířil k mému uchu. Než jsem se nadála, políbil mě. Celá jsem se napjala. Po celém těle mi naskákala husí kůže. V břiše mi začalo šimrat. Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Odvrátila jsem se od něj. Zamotala se mi hlava.
"Co se to děje?" zeptala jsem se vyplašeně a křečovitě jsem se chytila okraje postele, abych udržela rovnováhu.
"Omlouvám se." řekl zastřeně a zahleděl se na podlahu svého pokoje, jakoby to byla nejdůležitější věc na světě.
"Ne. Co se to děje se mnou? Motá se mi hlava. Srdce mi buší jako splašené. Je mi strašné vedro a přitom mám husí kůži. V břiše mě divně šimrá, jako bych tam měla tisíce mravenců. Co je to? Jsem nemocná?" vyplašila jsem se.
Honza se nejdřív tvářil ustaraně, pak se mu ale po tváři rozlil úsměv. V očích se mu objevily jiskřičky. Zahleděl se na mě a usmál se. Srdce se mi rozbušilo ještě víc. A je to tady. Za chvíli umřu.
"Nejsi nemocná." usmál se a pohladil mě po tváři. "Jsi zamilovaná." zašeptal.
"Zamilovaná?" vykulila jsem na něj oči. "Nevím, co je láska. Akorát jsem o ní četla v červené knihovničce u tetičky." vysvětlila jsem. Chvíli jsem přemýšlela a vzpomínala, jak se chovaly všechny zamilované dívky. Jak spisovatelky popisovaly jejich pocity. Vykulila jsem oči. "Jsem vážně zamilovaná." zasmála jsem se. "Vždycky jsem to chtěla zažít." usmála jsem se. "Počkat, ale koho miluji?" Rázem mi úsměv z tváře zmizel, stejně jako Honzovi. Na čele se mu objevila vráska, jak se zachmuřil. Bodlo mě u srdce. Nechtěla jsem, aby se trápil. Aby byl smutný. A pak mi to konečně došlo.
"Miluji tebe, Honzo." Přistoupila jsem k němu a políbila ho. Zase jsem pocítila všechny ty pocity. Teď byly ale o něco intenzivnější.
"Také tě miluji, Káťo."

Zazvonil zvonek a pohádky je konec!
Jak se vám líbila? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katie | Web | 17. března 2013 v 11:21 | Reagovat

bylo to pěkné

2 Kath♥(Horalka) | E-mail | Web | 17. března 2013 v 12:02 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama